Just very slightly mad. And now you have it.

Šíleně apatická a apaticky šílená. Brouzdám městem v nových bílomodrých keckách z Tesca (byly jenom za 75,- místo za 250,-, osud mě miluje, hehé) a oprášila jsem svůj starý zápisník, do kterého jsem naposledy něco načmárala v září. A jak se mi ulevilo, HERNAJS, JAK MOC SE MI ULEVILO! 

Všechna ta pára odešla ven. Všechno, úplně všechno...

...včetně toho mailu o tom, že budeme po prázdninách kreslit pohybovky a musím koupit strašně moc papíru a taky kapky do očí a potřebuju dobrý kafe nebo pokec s kamarádkou a koupit si knížku a přečíst si tisíc dalších knížek a nevztekat se u počítače a u jinýho tvoření a zejtra budu stát jako blbeček ve frontě na poště a nejspíš budu bez chlapa a budu se jen tak poflakovat někde nad čajem nebo budu dožírat svůj celkem povedenej cheesecake, kterej bych nejradši sežrala už teď, ale jsem přece po večeři, tak to zase nebudu přehánět...

...all you need is ...what? Love? Death? Sense? Sensibility?

Po mrazivý pauze jsem dneska začala s tréninkem. Blbý. Snad se to zlepší.

A v Parkhotelu mají otevírat nový fitko, do 11. 3. má bejt vstup zadarmo. Přemýšlím o vyzkoušení power jógy...

A fakt se mi nechce k doktoru. Musim, bude mi 17. Zase půlhodinka žvástů o tom, jak jsem straaaaašně tlustá (a zrovna po minulý noci se cejtim tak hezky... přechváleně a pocukrovaně, kompliment je neskutečně výhřevný palivo), jak na všechno kašlu a že jsem asi bláznivá a že špatně slyšim a budu mít v padesáti taky tlak nahóře jako táta a hlavně ať nekouřim a nepiju a sexuálně nežiju. Pffff. Já zkrátka vim, proč nebejt nemocná. Já vim, nic si z toho nemam dělat. Ale mě to v tu chvíli prostě srazí na celej den. Fuuu.

Ale stejně je to nálada "zabít se a utýct".  Nechce se mi bejt.

A Steven Wilson je génius...